Ohlédnutí za Libuší Votavovou

A ZA VŠE, ZA VŠE DÍK… NAŠE ŘADY OPUSTILA UHŘÍNĚVESKÁ PATRIOTKA A ČESTNÁ OBČANKA LIBUŠE VOTAVOVÁ

Nastalo jitro, nastal večer v týdnu den čtvrtý, čtvrtek 6. října 2022. Téměř v jeho samém konci ve 20,50 hodin se zastavilo srdce ženy neodmyslitelně spjaté z Uhříněvsí a především s její historií a školstvím. Na dalekou cestu za milovanými rodiči, manželem a synem se vydala smířena a v klidu paní Libuše Votavová rozená Semecká.

Narodila se v Uhříněvsi na sv. Štěpána 26. prosince 1930 jako první dcera manželů Marie rozené Smrčinové a Stanislava. V roce 1936 k ní přibyla ještě sestra Hana. Od útlého dětství ji oslovovala kultura, historie, práce s mladou generací a ochota pomoci druhým. Nebylo divu, že si za povolání zvolila učitelství. Roku 1953 nastoupila do školy U obory jako učitelka na 1. stupni, později i 2. stupni. Více jak 20 let byla zástupkyní ředitele školy. Od roku 1974 až do roku 1986, kdy odešla do starobního důchodu, působila ve funkci ředitelky školy.

Zjara roku 1950 se provdala za Ing. arch. Felixe Votavu z Uhříněvsi. V září 1950 se jim narodil prvorozený syn Dalibor, který v dospělosti pracoval jako úspěšný zvukař u mnoha známých zpěváků a hudebníků. Bohužel v červenci 1992 nečekaně předčasně zemřel. V lednu 1957 se narodil druhý syn Felix, dnes úspěšný dětský lékař. V červenci 1997 paní Libuši zemřel manžel Felix, mimo jiné autor návrhu pomníku padlých na Husově náměstí.

Po celý dlouhý život paní Libuši mnozí nazývali, „chodící kronikou“ Uhříněvsi. Nebylo snad otázky, na kterou by neznala odpověď. A zaváhala-li, byl to podnět k pátrání končícímu vyčerpávající odpovědí. Někdejší MNV jí vyčlenil jednu místnost v Legionářském domě, kde začala shromažďovat upomínky na události v Uhříněvsi. Začala „tlačit“ na zastupitelstvo až dosáhla toho, že v den 90. výročí povýšení Uhříněvsi na město 27. dubna 2003 bylo v bývalých cukrovarských stájích otevřeno obnovené Uhříněvské muzeum. Zde jsme pokračovali ve spolupráci, která započala před dlouhými 40 roky v roce 1982 při organizování výstav Místní organizace Českého zahrádkářského svazu v sále nad dnešní Pivovarskou restaurací. Tehdy mi bylo pouhých 12 let. Jsem velice rád, že Libuška trpěla onou krásnou nemocí, kterou mne brzy „nakazila“ – zájmem a láskou k historii rodné obce.

Bolest a stesk ze ztráty blízkých zaháněla zintenzivněním prací pro veřejnost. I přes přibývající především pohybové potíže, od 56 let byla nucena používat při chůzi hůlku a později dokonce dvě francouzské hole, byla platnou členkou sboru Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi, Osvětové besedy, Místní skupiny Českého červeného kříže. Po roce 1989 se stala aktivní v práci spojené s obnovením sokolské jednoty v Uhříněvsi. Neúnavně spolupracovala s židovskou obcí v Praze a se členy Finchley Reform Synagogue v Londýně v čele s panem Davidem Rosem. V roce 2007 se stala jednou z pěti zakládajících členů Občanského spolku Uhříněves kladoucího si za cíl nejen udržení jména Uhříněves. S těžkým srdcem nesla, když jsme se stali městskou částí Praha 22 a její milovaná Uhříněves z názvu jaksi „vypadla“ a proto nadále tvrdošíjně psala Praha 10 - Uhříněves. Stejně aktivně připravovala se spolkem Uhříněveskou pouť, naučné přednášky a dobročinné bazary.

I když ji fyzické síly postupně opouštěly, až musela být v červnu 2021 umístěna do Domova seniorů se speciální péčí v Říčanech-Voděrádkách, o Uhříněves a dění v ní nikdy nepřestala mít zájem. Při pravidelných středečních návštěvách, kdy jsme společně s paní Ivanou Ráflovou za paní Libuší do  Voděrádek jezdili, jsme vše probírali. První otázka, ještě ve dveřích, zněla:“ Kdo za ten týden v Uhříněvsi zemřel?“ Postupně jsme se tázali my a paní Libuše vzpomínala. Bylo obdivuhodné, jak, i když tělo fyzicky sláblo, hlava zůstávala „nedotknuta“. Zajímala se nejen o dění v Uhříněvsi, ale vždy když jsme přijeli, sledovala ČT24 a perfektně se orientovala nejen v české ale i světové politice. Velmi intenzívně prožívala válečný konflikt na Ukrajině. Tak tomu prý bylo i ve středu 5. října, kdy jsem pro těžkou virózu nemohl na návštěvu jet a zastoupila mne jen paní Ráflová. Nic nenasvědčovalo tomu, že je to návštěva poslední. Živě se zajímala, jak dopadly komunální volby v Uhříněvsi. Zajímalo ji, kdo bude starostou, kdo zasedne v radě a zda jsem se já stal zastupitelem. Na tyto otázky jsem jí měl odpovědět při návštěvě ve středu 12. října. Ta však už bohužel nebyla.

V Libušce odešla neobyčejná žena od 22. prosince 2020 rozhodnutím zastupitelstva čestná občanka Prahy 22. Říká se, že všichni jsme nahraditelní. V jejím případě o tom mám značné pochybnosti. Bude nám chybět. Nezbývá, než Libuščin odchod akceptovat a přijmout ho jako fakt. Smířit se s ním půjde těžce. Musíme však těžit z toho co nás naučila a co po ní na světě zbylo. Nezbývá, než říci: „Šťastnou cestu do nebeského království Libuško! Dříve či později však zcela jistě NASHLEDANOU.“

Jménem městské části Praha 22, OS Uhříněves a TJ SOKOL Uhříněves se s Vámi s bolestí v srdci, ale s nadějí loučí a v další shledání věří

Michal Klich,
kronikář a Váš dlouholetý spolupracovník