Přírodní zajímavosti Uhříněvsi a okolí

Uhříněves a její okolí má charakter urbanizované krajiny, ale přesto se může právem pochlubit řadou přírodních zajímavostí. Jsou jako korálky navlečeny na vodní toky Říčanka, Rokytka a Pitkovický potok a tvoří součást tzv. přírodních parků (Říčanka, Rokytka a Botič - Milíčov). Účelem těchto přírodních parků je nejen zajistit územní ochranu cenných přírodních částí krajiny, ale současně umožnit využití této krajiny jako rekreačního zázemí pro obyvatele Prahy. Přírodní parky jsou součástí územního systému ekologické stability, který zahrnuje kromě plošných prvků tzv. biocenter (např. „Prknovka“ u rybníka Vodice, Obora v Uhříněvsi), také prvky liniové tzv. biokoridory (např. vodní tok Říčanky a Rokytky). Biocentra představují části krajiny, kde mohou trvale existovat přirozená společenstva a biokoridory umožňují migraci a výměnu organismů mezi jednotlivými biocentry. Cílem územního systému ekologické stability je dosažení rovnováhy mezi přírodními prvky a urbanizovanou krajinou. Pouze ekologicky stabilní krajina umožňující existenci druhově pestrých společenstev má z dlouhodobého pohledu schopnost samoregulace. Taková krajina pak vytváří nejen příjemné prostředí pro život člověka, ale rovněž „šetří naši kapsu“, neboť na udržení její rovnováhy není nutno vynakládat tolik prostředků. V následujícím textu vás zveme na malou procházku nejcennějšími přírodními lokalitami Uhříněvsi a jejího okolí. Věříme, že se pro vás stane inspirací k objevování přírodních hodnot blízkého okolí vašeho domova.

Přírodní památka Obora v Uhříněvsi

Zvláště chráněným územím byla Obora v Uhříněvsi vyhlášena v roce 1982 a necelých 35 ha lesa je dnes prakticky obklopeno zástavbou, pouze směrem na Netluky se otevírá do volné krajiny. Je součástí přírodního parku Říčanka. Na leteckých snímcích vypadá toto území jako zelený koberec a bez nadsázky lze říci, že jsou to plíce Uhříněvsi. Směrem k Podleskému rybníku je Obora propojena tokem Říčanky s dalšími přírodně cennými lokalitami v okolí Dubče (přírodní památka Rohožník u Dubče, Lítožnice). Obora je zajímavá nejen výskytem řady lesních společenstev doprovázených pestrým bylinným patrem, ale je také domovem pro velký počet živočišných druhů.
Pohlédneme-li do historie Obory, zjistíme, že na prvním mapovém zobrazení Uhříněvsi z roku 1715 je Obora zakreslena jako bažantnice. Na plánu z roku 1806 je již uvedena bažantnice i Obora, které odděluje potok Říčanka. Velmi cenná je pak mapa z roku 1840, ze které lze získat informace o druhové skladbě dřevin. V tehdejší době tvořila Oboru směs dubu, břízy, lípy, osiky, vrby a habru. V polovině 19. století převládala výsadba dubů a později se dub vysazoval ve směsi se smrkem, borovicí a modřínem. Nejstarším a nejmohutnějším dubem v Oboře je současné době přibližně 20 m vysoký dub letní nalézající se u potoka ve střední části Obory na rozhraní pole a bývalé černé skládky. Tento „král dubů“ je starý cca 360 let a pravděpodobně se jedná o jeden ze stromů, o kterém se zmiňuje hraniční protokol Uhříněveského panství z r. 1662. Pyšní se obvodem kmene 505 cm měřeným ve výčetní výšce 130 cm nad zemí a je vyhlášen jako památný strom. Tento statut zvýšené ochrany již má celkem 5 dubů rostoucích v břehovém porostu Říčanky u bažantnice. Na starých dubech v Oboře můžeme nalézt poloparazitický ochmet evropský, který tvoří v korunách chomáče podobné jmelí. V Oboře dnes nalezneme kromě starých dubů hlavně jasany, javory a habry. Keřové patro je nejčastěji zastoupeno bezem černým, střemchou, brslenem, svídou, hlohem a lískou. Z historického pohledu stojí za zmínku také židovský hřbitov, jehož nejstarší náhrobky pocházejí z poloviny 18. století, a pozůstatky arboreta založeného v jeho okolí v roce 1921. Snad nejimpozantějším zachovalým exemplářem arboreta je pyramidální forma dubu letního, který roste obklopen polem jihovýchodně od židovského hřbitova. Sousední pole dělí asfaltová cesta spojující Netluky s Oborou. Původně se zde nacházela nivní louka s druhově bohatým bylinným patrem (prvosenka jarní, kruštík širolistý, vemeník dvoulistý, blatouch bahenní a ocún jesenní), která byla zničena v letech 1981 - 1982 rozoráním na pole.

Převládajícím společenstvem Obory je habrová doubrava, kterou podél potoka střídá střemchová jasenina, řadící se do společenstva lužního lesa.
Malý zázrak prožívá každoročně Obora s nástupem jara. Přibližně v polovině dubna, v době kdy stromy teprve začínají rašit, pokryje Oboru pestrý koberec tvořený sasankou hajní, sasankou pryskyřníkovitou, orsejem jarním, dymnivkou dutou, plicníkem lékařským a nenápadnou pyžmovkou mošusovou. Všechny kvítky mají naspěch, aby stihly odkvést, než stromy rozvinou své listy a jásavé barvy vystřídá příšeří bujné zelené vegetace léta. Několik měsíců „průhledná“ Obora se změní v hustou stinnou džungli, jak se na správný lužní les sluší. Ze zeleného sevření ji osvobodí až podzimní chlad, kdy opět vystoupí do popředí rozbrázděné a křivolaké větve prastarých dubů.
Od roku 1985 probíhá v Oboře v pětiletých intervalech bioindikační monitoring, který si klade za cíl sledovat vývoj jednotlivých společenstev v závislosti na změnách okolí. Závěry provedených průzkumů nejsou povzbuzující. Vlivem zvětšujícího se tlaku člověka na tuto přírodní památku mizí vzácnější citlivé druhy a roste počet druhů ruderálních. Například počet vyšších rostlin se od roku 1990 do roku 1995 snížil o 33 druhů a nově bylo zaznamenáno 8 druhů, bohužel převážně ruderálních. Snad největší ztrátu představuje vymizení orchideje bradáčku vejčitého, který nebyl v Oboře nalezen od roku 1991. Z těch cennějších druhů, které dosud odolávají tlaku člověka, můžeme jmenovat sasanku pryskyřníkovitou, prvosenku vyšší, barvínek menší, kopytník evropský, konvalinku vonnou, podbílek šupinatý, vraní oko čtyřlisté a skřípinu lesní. Průzkum střevlíků prokázal výskyt téměř 100 druhů, z nichž i méně častý návštěvník Obory může zastihnout střevlíka zahradního, zrnitého a kožitého. Pokud se týká motýlů, jejich počet se pohybuje kolem 30 druhů a k těm vzácnějším se řadí především ostruháček jilmový, žlutokřídlec rudoskvrnný a různorožec ovocný. Milovníci opeřenců zde můžou nalézt celkem 38 druhů, z nichž řada patří mezi chráněné jako například žluva hajní. Zvláště v jarním období se zde překřikují budníčci, sýkorky, střízlíci, sedmihlásci a pěnice. Méně nápadná je červenka obecná, strakapoud malý, datel obecný a vzácně lze pozorovat ledňáčka říčního nebo si poslechnout si koncert mistra zpěvu slavíka obecného. Počet savců se pohybuje kolem 23, z toho dva druhy patří mezi ohrožené – netopýr vodní a netopýr rezavý.
Kdo se rád toulá v širším okolí Uhříněvsi jistě přivítá možnost dozvědět se o něm něco více na naučné stezce, kterou vybudovali dobrovolní pracovníci ochrany přírody. Vede z Dubče do Uhříněvsi a její poslední zastávku lze nalézt na rohu Obory v místě, kde se kříží ulice Vachkova s ulicí Morávkovou. Odtud pak, již vedeni značením, můžeme projít kolem Podleského rybníka až do Dubče. Podleský rybník je ve své východní části významnou lokalitou pro rozmnožování žab, a tak není divu, že mimo jiné díky tomuto vcelku zapomenutému koutu, přežívají v okolí Uhříněvsi skokani zelení, hnědí, ropuchy obecné a zelené. Podleský rybník představuje rovněž významné místo v období jarního tahu, kdy zde lze pravidelně zastihnout kromě kachny divoké a lysky obecné také potápku roháče a poláka chocholačku. Na hrázi stojí za povšimnutí rozpadající se duby a pod hrází je, zvláště pro děti, neobvyklým zážitkem jelení farma Výzkumného ústavu živočišné výroby. Stezka nás dále vede k přírodní památce Rohožník u Dubče. Těžba zde v minulosti odkryla plochu, podél které došlo v prvohorách při variském vrásnění k posunu vrstev. Na posuvné ploše lze pozorovat horizontální rýhování. Důvod ochrany tohoto území je tedy především geologický. Na severovýchodním konci Dubče se nachází poslední přírodně zajímavá oblast, a to jsou Lítožnické rybníky. Ve středověku se zde nacházela vesnice Lítožnice a v roce 1420 zde tábořilo vojsko císaře Zikmunda. V současné době je tato lokalita velmi cenná jako významné mokřadní stanoviště a místo, kde je možno hlavně v období tahu zastihnout zajímavé druhy ptáků. Při troše štěstí se například můžeme stát svědkem svatebních rejů motáka pochopa.

Přírodní památka Pitkovická stráň

Zvláště chráněným územím byla Pitkovická stráň vyhlášena v roce 1969 a její rozloha je pouhých 0,51 ha. Geologický podklad Pitkovické stráně tvoří předprvohorní jílovité břidlice vystupující v malém stěnovém lomu na východní straně. Představuje ukázku skalní stepi, která byla u nás rozšířená v teplém období před 10 – 8 000 lety. Zachování teplomilných společenstev rostlin a živočichů umožnilo v minulosti pravidelně prováděné vypásání. V současné době se o plochu stará Pozemkový spolek „Botič – Rokytka“ při 01/4. základní organizaci ČSOP. Pracovníci ochrany přírody pravidelným kosením nahrazují původní vypásání a soustavně odstraňují nálety růže šípkové, trnovníku akátu a dalších dřevin, které by zastíněním a zvlhčením prostředí způsobily vymizení cenných druhů. Díky jejich trpělivé mravenčí práci můžeme každý rok v březnu se zatajeným dechem pozorovat titěrné kvítky nenápadného žlutého křivatce českého, který patří mezi silně ohrožené druhy a největší vzácnost Pitkovické stráně. V plném jaru se plocha Pitkovické stráně pokryje chlupatými tmavě fialovými květy konikleců lučních. Jejich kráse podlehne zcela určitě i sváteční návštěvník této lokality. Méně nápadně jsou pak další druhy vyšších rostlin, kterých by zde bylo možno napočítat celkem 100. Patří mezi ně například kostřava žlábkatá, mochna písečná, mařinka sivá, rozrazil klasnatý, pomněnka drobnokvětá, hvozdík kartouzek, chrpa chlumní a hlaváč bledožlutý.
Pitkovická stráň je součástí přírodního parku Botič – Milíčov a rovněž zde lze využít k delší procházce naučnou stezku. Jmenuje se „Povodím Botiče“ a vede z Hostivaře do Pitkovic s možnou odbočkou přes Křeslice do Milíčovského lesa. K této naučné stezce vydali pracovníci ochrany přírody podrobného průvodce, který je v současné době k dispozici na Úřadě městské části Praha 22.
Kdo se rád toulá klidnými a tak trochu zapomenutými místy, může se vydat z Pitkovické stráně proti proudu Pitkovického potoka do Benic. Trasa vede z Pitkovic přes „třešňovku“ na silnici K Dálnici. Odtud pod bývalým vojenským objektem obejdeme závoru, vrátíme se zpět k potoku a projdeme kolem tzv. Benických skalek. Jedná se, stejně jako u Pitkovické stráně, o pozůstatky sklaní stepi. Zde se však dlouhodobě o území nikdo nestará, a tak můžeme pozorovat postupné zarůstání trnkou obecnou a růží šípkovou. Keře jsou oblíbeným útočištěm pro různé druhy pěnic a květy suchomilných rostlin lákají v teplých dnech perleťovce a babočky. Za Benickými skalkami sestoupíme na  louky lemující koryto Pitkovického potoka, které bývají někdy více zamokřené. Pro výlet je proto vhodné zvolit suché období nejlépe na jaře nebo na podzim. Údolí nás dovede až do Benic, odkud se buď pěšky nebo městskou dopravou můžeme dostat do Uhříněvsi.

Přírodní rezervace Mýto 

Tato jediná přírodní rezervace na jihovýchodě Prahy byla vyhlášena v roce 1988. Má rozlohu necelých 18 ha a je součástí přírodního parku Rokytka. Leží na jihovýchodním okraji Nedvězí a důvodem ochrany tohoto území je přirozeně meandrující potok Rokytka obklopený luční nivou, kterou lemují přirozená společenstva černýšové dubohabřiny a habrové javořiny. Místy se na výchozech předprvohorních břidlic zachovala suchomilná skalní vegetace. Nejvlhčí polohy jsou porostlé olší, v podrostu ji doprovází střemcha, líska, brslen a bez černý. Na jaře zdobí bylinné patro svými květy orsej jarní a sasanka hajní. V sušších polohách se k uvedeným bylinám připojuje léčivý plicník, hluchavka a bršlice. Na svazích převažuje habr, který doplňuje bříza, javor, jasan, a dub. Prudší svahy jsou domovem pro lípu a jilm. Na jaře zde potěší oko všímavého pozorovatele květy dymnivek a sasanky pryskyřníkovité. Pestrá společenstva umožňují existenci bohaté motýlí fauny, ze které uvádíme například otakárka ovocného, okáče rosičkového a okáče skalního. Z početného ptačího společenstva, které obývá Mýto, lze namátkou uvést králíčka obecného, šoupálka dlouhoprstého, červenku obecnou, střízlíka obecného a brhlíka lesního. Více druhy jsou zastoupeny například pěnice, sýkorky a budníčci. Z drobných savců zde můžeme s trochou štěstí pozorovat rejska malého, norníka rudého a hrabošíka podzemního.
Kdo má dobrodružnou povahu může se po prohlídce přírodní rezervace Mýto vydat podél toku Rokytky přes Královice do Uhříněvsi. Je to tak trochu cesta „do neznáma“. Pěšina nevede celým údolím, a tak je třeba zvolit nejen vhodné obutí, ale i vhodné roční období (pozdější jaro a léto jsou z důvodu bujné vegetace nevhodné). Také vlhčí období není nejlepší, protože okolí potoka je na mnoha místech podmáčené. Výchozím místem je polní cesta na okraji louky odbočující za Rokytkou ze silnice spojující Nedvězí s obcí Křenice. Dále pokračujeme podél toku Rokytky údolím, které obklopují keře trnky obecné, svídy krvavé a růže šípkové. Louky jsou zde zpravidla dlouhodobě neudržované, a tak často dochází k jejich zarůstání nálety olší. Zbytky původních pcháčových luk se udržely jen na několika místech. Na jaře se na podmáčených místech můžeme setkat s blatouchem bahenním, ostřicemi a rákosem. Od poloviny května si nás získá svými jemnými kvítky kohoutek luční. Zajímavou lokalitou je bažinatá plocha pod hrází bývalého rybníka v „Dolnicích“ nalézající se nedaleko potůčku, který přitéká do Rokytky z Křenic. Mokřadní druhy zde zastupuje ostřice, rákos, orobinec a skřípina. Život se skrývá také v bahně pod vodou. Při jednom z výletů jsme zde pozorovali podivnou splešťuli blátivou, jejíž ploché asi 2 cm dlouhé tělo je zakončeno trubičkou sloužící k zásobování vzduchem. I přes celkem nevinný vzhled se jedná o dravce, který se živí drobným vodním hmyzem a korýši. Na další cestě, tak trochu zapomenutým údolím, nás tok Rokytky dovede až do Královic, kde si můžeme prohlédnout revitalizovaný rybník V Mydlinkách. Odtud se lze ovocnými alejemi dostat až do Uhříněvsi, popřípadě můžeme výlet ukončit prohlídkou vodní nádrže Markéta v zelení obklopeném Hájku.

S využitím materiálů 01/4. Základní organizace ČSOP „Botič – Rokytka“ (Informátor, Průvodce naučnou stezkou „Povodím Botiče“), Svazu ochrany přírody a krajiny ČR (textová část naučné stezky Dubeč – Uhříněves) a publikace Chráněná území ČR 2 (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR), Rokytka na okraji Prahy (Vítězslav Jaroš) zpracovala RNDr. Kateřina Marková.

Foto: Pavel Sopoušek (Obora v Uhříněvsi, Pitkovická stráň) a commons.wikimedia.org. (Mýto v Nedvězí).